Buďte milosrdní – i k sobě !

Starozákonní příběh o Jonášovi je příběhem člověka, který nebyl ničím výjimečný. Nebyl hrdina, a nebyl ani poslušný – Bůh ho poslal do Ninive, aby řekl tamním obyvatelům, že zlo, které páchají bude potrestáno. Jonáš se snažil vyhnout se tomuto úkolu, domníval se že se před Hospodinem může skrýt na lodi, plující do Taršíše. Teprve, když lodi hrozilo ztroskotání v bouři, když námořníci pochopili, kvůli komu je stíhá neštěstí a hodili Jonáše přes palubu, teprve tehdy si Jonáš uvědomil, že před Bohem se nelze skrýt, že je marné vzpírat se Jeho vůli. Byl zachráněn a v útrobách velryby dopraven na pevninu- a znovu poslán do Ninive. Tentokrát uposlechl, procházel městem a volal,co mu Bůh přikázal: Ještě 40 dní, a Ninive bude zničeno... A lidé uvěřili a činili pokání.
Měl Jonáš v srdci soucit? Prosil Boha o slitování nad obyvateli města – jako kdysi Abraham prosil za Sodomu? Ne ! Usadil se nedaleko města a čekal, co se bude dít.
A nedělo se nic.Protože Bůh se nad kajícníky slitoval. A tehdy se Jonáš rozzlobil, a vyčítal Hospodinu, že ho zbytečně posílal - vždyť on – Jonáš to přece předem věděl, že to tak dopadne... A Bůh se ho ptá – je dobře, že tak planeš?
A pak Bůh nechá vyrůst stromek, který Jonáše chrání před sluncem, a příští den nechá stromek uschnout. A Jonáš se znovu rozzlobí a Bůh se znovu táže – Je dobře, že tak planeš? Je ti líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, a mě by nemělo být lito Ninive?
Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš nebeský Otec. Tento nárok je vložen na každého člověka.
Milosrdenství znamená být zasažen do srdce. Milosrdenství znamená něhu a soucit s druhými. I když tato dvě slova v bibli nenajdeme, cítíme, že právě tyto dva výrazy nejlépe vystihují Ježíšovo působení.
Vzpomeňte na příběh o vzkříšení dcery Jairovy, jak ho zaznamenal Lukáš. Vnímáte ten soucit s dítětem a jeho rodiči? Cítíte tu něhu, když ji vzal za ruku a řekl – dcerko, vstaň? Až se srdce zatřepotá, jako polapený pták a slzy vstoupí do očí...!
Něha – to je kombinace lásky, soucitu, odpuštění,tolerance a smíření. Něhu potřebujeme všichni, protože všichni jsme v nitru zranitelní. Občas ji potřebujeme od druhých, občas ji druzí potřebují od nás.Být milosrdný- to znamená vědět o své zranitelnosti a potřebě soucitu, i o zranitelnosti a potřebě soucitu našich bližních.
Miluj bližního svého, jako sebe samého. –Když se zamyslíme nad tímto přikázáním, uvědomíme si, že Bůh žádá, abychom milovali - také sebe!
Miluj bližního svého jako sebe samého – ne víc!
Ale abychom mohli být soucitní a milosrdní k druhým,musíme mít soucit a milosrdenství i sami k sobě. To neznamená sebelásku, sebestřednost – ale přijetí sebe sama, takového, jakým člověk je, se všemi slabostmi a nedokonalostmi! Nechovat se k sobě jako nemilosrdný soudce, který nás kárá, trestá a odsuzuje. Jakési tvrdé JÁ , které nám ukládá nadměrná předsevzetí a klade na nás větší nároky, než jsme schopni unést. Nutí nás k potlačení všech svých potřeb, abychom tu mohli být pro druhé.
Když člověk sám se sebou zachází takto nemilosrdně,stává se, že zahořkne. Jeho pomoc druhým má potom příchuť falše, protože nejde od srdce. Způsobuje v něm sebelítost a pocit křivdy - a v těch, kterým pomáhá ,budí rozpaky a špatné svědomí.
Abychom své bližní mohli milovat ze srdce, musíme nejprve najít cestu k svému srdci, vnímat všechno nešťastné a bolavé a osiřelé, co je v nás. Objevit v sobě a pro sebe mír, radost a pokoj, abychom mohli mír, radost a pokoj šířit kolem sebe. Protože nemůžeme dávat druhým, co nemáme ani pro sebe...
Nestavme proto sebe až na poslední místo.
Stává se nám, že se v životě dostáváme do situací, kdy někdo z našich bližních prožívá nějakou bolest, starost, trápení...A my víme, že nemůžeme vyřešit jeho problém. Udělali bychom to, kdyby to bylo možné, ale často to není v našich silách. A pak stojíme v rozpacích a hledáme slova útěchy, kterým ani sami nevěříme. Někdy jen jitříme rány a jsme z toho zoufalí.
Zamysleme se nad tím, co sami potřebujeme, když nám je těžko. Ne slova, ne prázdné útěchy. Potřebujeme, aby nás někdo vyslechl, když se potřebujeme vypovídat. Aby s námi někdo byl, třeba i mlčky. Třeba jen pohlazením a stiskem ruky. Třeba i na dálku – myšlenkou, dopisem. Modlitbou. Všichni jsme zranitelní.Mějme proto otevřená srdce pro všechno bolavé a nešťastné v sobě i v druhých.